O mně

Horolezec a cestovatel Jaroslav Bartoš má za sebou několik výstupů na velehory po celém světě, vylezl na nejvyšší hory Evropy, Severní i Jižní Ameriky nebo afrického Atlasu. Překonal nástrahy své první osmitisícovky Broad Peaku, při výstupu na nejtěžší horu světa K2 se kvůli špatným podmínkám musel otočit.

Jako první Čech také vystoupil na Pik Karla Marxe (6752 m n. m.) a Ovalnuju (5900 m n. m.) v Pamíru. Světového prvenství dosáhl při překonání nejsušší pouště světa Atacamy na kole včetně výstupu na jejích 16 šestitisícovek, což se do té doby žádné expedici nepodařilo.

Kromě zdolávání velehor cestuje také za poznáním cizích kultur, projel například Indii, Srí Lanku nebo země Střední Ameriky. Jeho motto je: "Zážitek nemusí být pozitivní, zážitek musí být silný."

Odkud jsem

Jmenuji se Jaroslav Bartoš a pocházím z Krkonoš, kam jsem se po studiích VŠ v Praze také vrátil.

Co mě baví

Ve svém životě jsem si našel více, než-li mnoho zálib, přes fotbal, lezení, myslivost, literaturu, střelbu, potápění, psaní, stolní tenis, lyžování, fotografování, volejbal, kulturu, atletiku, házenou, biologii, rybolov, florbal až po cestování po celém světě. V posledních několika letech se časem nejvíce věnuji vysokohorskému horolezení a cestování v Asii, Evropě, Africe, Jižní a Severní Americe. Nejvíce ze všeho mě však baví život, jeho poznávání a to, že vůbec je.

Motto

Skutečné štěstí nespočívá v tom, že člověk dostává to co chce. Spočívá ve snaze najít zalíbení v tom co nechtěl.

Rozhovor o horolezectví, cestování a přípravě expedice na dva osmitisícové vrcholky K2 a K3 (Broad Peak).

Na Atacamě jsem nechal srdce

Autor rozhovoru: Natálie Šírová

NAVŠTÍVIL DŽUNGLI, POUŠTĚ I VYSOKÉ HORY. JAKO PRVNÍ ČLOVĚK NA SVĚTĚ DOKÁZAL JAROSLAV BARTOŠ NA KOLE PŘEJET NEJSUŠŠÍ POUŠŤ SVĚTA ATACAMU. VYLEZL NA OSMITISÍCOVKU BROAD PEAK, Z VÝSTUPU NA K2 SE MUSEL VRÁTIT. JAKÉ TO BYLO?

Při návštěvě v Jardově krkonošské roubence dostávám rakytníkový čaj a domácí bezovou šťávu, venku se pasou ovečky, panuje tu klid. Odtud, z vesnice Babí nedaleko Trutnova, podniká Jarda Bartoš své cesty a expedice do světa. Ty ho zatím zavedly na nejvyšší hory Evropy, Severní a Jižní Ameriky nebo osmitisícový Broad Peak, na kontě má i více než desítku českých prvovýstupů na horské velikány v Asii a Jižní Americe.

I přesto, kde všude byl, nedá Jarda dopustit na Krkonoše, sám má přezdívku Krakonoš. Při našem setkání vzpomíná na svou první osmitisícovku nebo své prvenství na poušti Atacama.

"Svět jako koláč různých chutí"

Vylezl jsi předtím mnoho velehor na různých kontinentech, byly pocity z první osmitisícovky v něčem jiné?
Vnitřní pocity ne, fyzické ano, protože tam nahoře je ti jinak než v sedmi tisících. Každý výškový metr je znát. Pocitově to ale bylo stejné jako na jiných vysokých horách, kam nestoupáš každý den.

Kde se v tobě vzala touha vylézt na osmitisícovku?
Nikdy jsem v sobě neměl touhu zlézat osmitisícovky, spíš jsem chtěl poznávat svět. Proto jsem se vypravil do džunglí, na pouště, do velehor, do obřích velkoměst… Proto jsem byl v hospodě, kde mi pivo načepovali za 12 korun, a proto jsem byl i v hospodě, kde mi ho dali za 400 korun. A proto jsem byl i na osmitisícovce. Byla to součást cesty, která mě dovedla až sem.

Zdolal jsi Broad Peak, ale cestou na K2 ses musel otočit a sestoupit. Jak těžké je udělat takové rozhodnutí?
Je třeba ctít vnitřní hlas, který mi říkal, že bych možná v sobě našel sílu vylézt až nahoru, ale tušil jsem, že bych už neměl sílu jít dolů. A síly jít dolů je někdy potřeba daleko víc. To rozhodnutí padlo i z toho důvodu, že kolem mě umírali lidé, jednoho jsem pohřbíval vlastníma rukama.

Něco takového tě muselo silně zasáhnout…
V dnešní době se lidi hodně dívají na televizi, kde vidí plno násilí a smrti. Ale když člověka smrt potká na takto opuštěném místě, jasně si uvědomí, že si smrt může každým okamžikem přijít i pro něj. Vědomí blízkosti smrti je velice silné. Když si člověk není jistý, že se vrátí, tak si říká, kdo by pak vyjídal trutnovské cukrárny. Já mám rád život.

"Když doma cvičíš a už nemůžeš, tak tam to bude stokrát horší."

Broad Peak je dvanáctá nejvyšší hora světa, chystáš se zkusit ještě vyšší vrchol? Láká tě třeba Mount Everest?
Ano, láká, ačkoli je to už hodně komerční záležitost. Přesto přese všechno mě láká. Nicméně jít na Mount Everest znamená dát do toho hodně financí, to je základní překážka. Peníze, které bych musel na Chomolungmu dát, mi vystačí na pět jiných cest. 

Expedice na osmitisícový vrchol vyžaduje mnoho zkušeností, horolezecké sebedůvěry a poctivé přípravy. Kdy sis řekl, že jsi na to připraven?
Měl jsem za sebou 14 let horolezeckých zkušeností různě po světě, šesti i sedmitisícovky. Cítil jsem, že už přišel ten čas. 

Jak probíhala příprava na expedici?
Připravoval jsem se zhruba rok. Běhal jsem, chodil jsem do schodů se zátěží… Doma jsem měl posilovnu a u každého náčiní byla fotka té hory. Pak víš, proč to děláš. Ta fotka ti připomíná, že když tady cvičíš a myslíš si, že už nemůžeš, tak tam to bude stokrát horší. Teprve tam přijdou okamžiky, které tě srazí na kolena. Když člověk ví, jaké to je být ve srabu ve vysokých horách, ví také, že když už nemůže a začne to bolet, tak tam je teprve potřeba začít. 

"Najednou jsem visel kousek od propasti, byl jsem celý pomlácený a lítalo ze mě peří."

Jak jsi snášel vysokou nadmořskou výšku?
Celkově je ti tam blbě, cítíš, že umíráš, je to takový vnitřní pocit. Ale každý na to reaguje jinak. 

Když člověk něco podniká poprvé, zpravidla to doprovází nějaké zaváhání nebo chyby. Dopustil jsi se nějaké?
No, když jsem tam spadl čtvrt kilometru a málem jsem tam chcípnul… Zastavil jsem se asi patnáct metrů před kilometrovým srázem. Nevím, jestli to byla moje chyba, nebo prostě náhoda.

A jak se to stalo?
Vracel jsem se společně se španělskou výpravou dolů z jednoho neúspěšného pokusu o vrchol Broad Peaku. Sestupovali jsme a najednou jsem letěl. Utrhl se kus svahu a naráz to celé jelo dolů. Byl jsem někde kus nad tím, ale jak se to hlo, hla se i noha a už jsem se kutálel dolů. Šel přese mě sníh, ale vcelku jsem zůstal navrchu a instinktivně jsem sekal cepíny. Byl to mžik. Najednou jsem visel kousek od propasti, neměl jsem rukavici, byl jsem celý pomlácený a potrhaný, lítalo ze mě peří. Měl jsem vlastně obrovské štěstí. 

"Když něco nejde, lidi to láká…"

Nejvíce si ze svých cest neceníš zdolání osmitisícovky, ale expedice na poušť Atacama. Proč?
Bylo tam všechno v jednom – bylo tam velké horko, poušť, vysoké hory, aktivní sopka, obří solná jezera, místa, kde přede mnou ještě nikdy nebyl člověk. Kombinace těchhle faktorů z toho udělala moji zatím nejrozmanitější a nejnáročnější výpravu. Každého láká osmitisícovka, protože to dobře zní, ale osobní prožitek je něco jiného. Tohle mi osobně přišlo víc, protože jsem tam nechal srdce.

Na kole jsi přes Atacamu urazil víc než tisíc kilometrů. Kde se vzal tento nápad?
Čtyři roky před touto expedicí jsem vedl jednu skupinu na Aconcaguu, nejvyšší horu Jižní Ameriky, a na patnáct dalších vrcholů v oblasti Cordon del Plata. Tam jsem se dozvěděl, že před rokem opět neuspěla jedna italská expedice s projektem přejet Atacamu. Ta výprava skončila dost špatně, někteří členové z té pětičlenné expedice skončili v nemocnici s následky. Takže se tvrdilo, že to nejde, že to není možné. A takové věci lidi lákají. Nápad ve mně zrál čtyři roky, než jsem si řekl, že bych to chtěl zkusit.

Měl jsi speciální kolo se širokou gumou?
Když jedeš čistě po písku, tak je úplně jedno, jaké máš kolo. Nepojede to vůbec a stejně budeš kolo tahat. Já jsem jel na obyčejném trekovém kole s širšími gumami.

"Chystal jsem se na šestitisícovky a nevěděl jsem, do čeho jdu lezecky."

Jak jsi balil zásoby na takovou dobu, aby se daly vézt na nosičích na kole?
No jednoduše, vyházel jsem skoro úplně všechno. Na Atacamě jsem využil, co jsem se naučil v letech předtím. Bylo potřeba minimalizovat, co jsem vezl s sebou.

Kolik jsi měl s sebou kilo?
Celkem jsem vezl 50 kilo. Je to hodně, ale víc zredukovat už to nešlo. Musel jsem mít zásobu vody, všechny věci na lezení, protože jsem nevěděl, do čeho jdu lezecky. Chystal jsem se na šestitisícovky a nevěděl jsem, nakolik budou těžké. Některé byly erozivní a vršky se rozsýpaly, protože jsou sopečného původu. Bylo potřeba jištění, na které se dalo spolehnout. Zároveň bylo potřeba teplé oblečení, protože jsou tam velké výkyvy teplot. Na poušti bylo přes den šedesát, nahoře třeba mínus patnáct. 

Na většinu cest vyrážíš sám. Je samota na cestě tvým nepřítelem, nebo ti naopak vyhovuje?
Nejsem samotář, důvod, proč jezdím často sám, je mnohem prostší. Jen málo lidí může nebo chce obětovat svůj čas a finance a zároveň má podobné šílené touhy podívat se na taková místa jako já.

"Poušť ve mně zanechala absolutní samotu…"

Jdeš do nových dobrodružství po hlavě?
Do ničeho nejdu po hlavě. To, že jde člověk něco zkusit, neznamená, že do toho jde po hlavě. Jít do něčeho po hlavě znamená nemít respekt, mít zavřené oči. 

Co podle tebe znamená dobrodružství?
Myslím si, že je to život. Největším dobrodružstvím mého života bylo, je a bude hledání toho, co málokdo z nás najde. A to je vnitřní klid a místo, kde se cítí doma.

Říkáš, že cestuješ kvůli poznání. Jaké poznání ti zatím cesty po světě daly?
Když člověk žije v našem světě, vidí, jak lidi řeší problém, že v restauraci není maso dost měkké, a pak vidí lidi na jiném konci světa, kteří mají maso jednou za rok. Vidí lidi, kteří nemají, co do úst. Vidí lidi, kteří vyhazují jídlo, protože ho mají přehršle. Vidí lidi, kteří mají všechno, a přesto nejsou šťastní. A lidi, kteří nemají nic, a přesto šťastní jsou. Tohle, když nevidíš prostřednictvím televize, ale prožiješ si to, mnohé věci pak vnímáš s nadhledem. Člověku to dodá víru a naději.