Je duben, léta páně 2014, dva měsíce po výletu, který jsem společně s kamarádkou absolvoval v zemích Střední Ameriky: Nikaragui, Hondurasu, Guatemaly a Belize. Předešlá zimní období jsem trávil v Jižní Americe, Africe a to poslední v Asii, konkrétně v Indii a na Srí Lance. Právě tam bych své vyprávění o mém putování v souvislosti s aktuálním děním na Ukrajině započal. Stejně tak, jako byla Indie pod nadvládou a později byla též podobně rozdělená, tak i v dnešní Ukrajině panuje zjevná nesourodost. Bez zevrubnějšího zabíhání do tamního problému chci jen podotknout myšlenku „otce“ (Mahátma Gándhí) celé Indie, kterou v těchto chvílích díky viditelné zlovůli nedaleko od nás cítím a když si nad tím vším zoufám, tak si připomenu, že v celé historii lidstva, vždy vítězí cesta pravdy a lásky. Tyrani a vrahové, byli a jsou a na čas se mohou zdát nepřemožitelní, ale nakonec vždy padnou k zemi.
Náš výlet započal v Managui, hlavního města Nikaragui, které nás přivítalo hezkými prosincovými třiceti stupňovými teplotami. Odtud míříme na jih, k největšímu středoamerickému jezeru Lago de Nikaragua, kde strávíme na jednom z vulkanických ostrovů Ometepe silvestra a Nový rok. Název Ometepe byl odvozen z jazyka původních obyvatel: Ome (dvě) – Tepetl (hora).
Ostrovní fauna i flora vás okouzlí svým bohatstvím a nepřebernou barevností. Od písečných pláží jste po pár krocích rázem v divoké džungli, kde nás na stezkách vítali jedovatí hadi a škorpioni. V jezeře žijí jako v jediném na světě sladkovodní žraloci. Tito endemité se zde vyvinuli v období, kdy celé jezero vznikalo, neboť jim nezbývalo nic jiného, než se přizpůsobit životu ve sladkovodní vodě nebo zahynout. Samotný zrod jezera sahá do doby, kdy bylo jezero ještě spojeno s Atlantikem a po následném výbuchu jedné ze sopek na obrázku výše a vylitím magmatu vzniklo pohoří, jež uzavřelo oceán v dnešní jezero, které dělí od Pacifiku vzdálenost pouhých dvacet kilometrů. Toto oddělení způsobilo, že voda, která byla dříve slaná, postupně ztrácela svou slanost působením cyklických dešťů a promícháváním s vodou z podloží. Mnohé napoví i indiánský název tohoto jezera – Cocibolca, což v překladu znamená Sladké moře.
Od jezera nabíráme směr sever, který držíme až do Belize. V severní části Nikaragui navštívíme město Leon s bohatou koloniální historií.
Přesouváme se převážně autobusovou dopravou. Někdy to jsou minibusy, do kterých se zpravidla dá koupit lístek na sezení. Ne vždy se však poštěstí a tak jsem jednu jízdu absolvoval vystrčený venku, držící se za držáky na zavazadla a vlající s jednou nohou venku, neboť ta druhá se tam zkrátka nevešla, aneb do minibusu pro 10 lidí se dá natěsnat i 40 :) U velkých autobusů to byla obdobná situace, jenom v jiných poměrech. Ve větších městech jsme cestovali povětšinou taxíkem a dosti často jsme také využívali říční a námořní dopravu, neboť jsou tamní země Střední Ameriky protkány hustou sítí řek, mokřadů a močálových oblastí, kam se jinak, než-li lodí, ani nedostanete. Takto jsme cestovali i v jižní části Hondurasu, a přes nejzápadnější hraniční přechod mezi oběma zeměmi nás převezli na rikšovým kole. Jelikož jsem tvor velmi zvídavý a vše rád zkusím na vlastní kůži, vyměnil jsem si s rikšou roli, tedy já šlapal, rikša se vezl a na konci jsem mu ještě za to zaplatil :)
Ostrůvky a život v zátoce jižního Hondurasu je doslova zapomenutý. Turismus tato místa nepohltil a tak je místní příroda, lidé a jejich bytí ponecháno klidnému plynutí přílivů a odlivů, rybaření a pozorování toho, co jsme už my, západní lidé, povětšinu opomněli sledovat, život přírody okolo nás.
Z klidného pacifického pobřeží Hondurasu se vydáváme na rušnější sever ke Karibskému pobřeží a lodí se dopravíme na jeden ze tří ostrůvků v Karibiku nazývaný Utila. Na sluncem zalitém pobřeží a v křišťálově čisté vodě ostrovního ráje, oplývajícím rozmanitostí života suchozemským i podmořským, je potápění nepřekonatelným zážitkem. Cítil jsem se doslova jako v akváriu. Spousty druhů ryb, korálových útesů s podmořskými stromy všech možných tvarů a barev mají srovnání snad jen v mořích jihovýchodní Asie, jednoduše podmořský ráj s piňa coladou na baru :)
Vnitrozemí Hondurasu je značně vyprahlé, naopak je tomu v Guatemale, zemi Mayů, kde převážnou část zaujímají pralesy. Místní obyvatelé vnímají prales jako místo, kam se zkrátka nechodí, nikterak je to neláká, ani přespříliš nezajímá. Snad také z tohoto důvodu v tamních, jen stěží prostupných pralesích, doposavad žijí ještě kmeny, které nepřišly do styku s dnešní civilizací.
Blíže poznat a porozumět duchu Guatemaly by trvalo několik měsíců a tak náš výlet přes tuto zemi byl spíše obhlídkou největších Mayských památek a kultur, které jakoby odrážely atmosféru let dávno minulých, jenž se ukryté v hloubi pralesa doposavad dochovaly, ba co některé nebyly dosud blíže popsány a mnohé ani objeveny.
Uprostřed džungle se dodnes tyčí majestátné kamenné pyramidy. Jsou tím jediným, co se dochovalo po kdysi mocném mayském městě Tikal. Stejně se nazývá i největší mayská pyramida, která jest zároveň centrem bývalého města, v němž žilo na 50 tis. obyvatel a v jeho okolí stálo dalších větších či menších asi 4 000 staveb. V úžasu jsem obdivoval dílo, jenž tu vydrželo tisíce let a hloubal, jak naši předchůdci dokázali pomocí primitivního nářadí vystavět třeba vysoké kamenné věže. Na jednu z nich jsme dorazili okolo druhé hodiny v noci a do svítání poslouchali nespoutaný život obklopující džungle. Byl to úžasný a jen stěží popsatelný zážitek…
Stejně jako lidé, tak i každá džungle na světě je jiná. Ve Střední Africe jsou pomístně rozmístěny stromy, popř. jsou tak husté jako naše lesy, k dejž to na Aljašce je vegetace sice hustě prorostlá, ale nedosahuje závratných výšek. Stromy tam jsou vysoké do deseti metrů a život se tam omezuje na to, aby vás nesežral Grizzly, neboť medvěd Baribal se vám raději vyhne. V jihovýchodní Asii jsou džungle již více živější, a tím i nebezpečnější. Větší množství rozmanitého hmyzu a plazů, včetně občas se proběhnuvšího slona budí respekt. Amazonská džungle v Jižní Americe je zase o něco živější, ale místní džungle ve Střední Americe, zejména potom zde v Guatemale, hodnotím jako místo, kde život běží svým vlastním tempem. Neutuchající zeleň v podobě obrovských stromů, protkaných keřů s trávou a liánami až do výše korun staletých stromů, jako by každým mrknutím oka povyrostly. Vlhkost, mlhy a voda padající v období dešťů ze shora, z boku, snad i ze spodu a nekonečné množství rozličných druhů ptactva, hmyzu, plazů, přítomných, však těžko spatřitelných šelem a poskakujících řvoucích opic dodává zelené spleti natolik jedinečný obraz, že z něj jde mnohdy v těchto tropech mráz po zádech. Tak takové dojmy ve mně zanechala místní džungle…
Z Guatemaly jsme nabrali směr Belize. V mých vzpomínkách tato země zůstává jako vyprahlá ve vnitrozemí a na pobřeží černošská. Ve stejnojmenném hlavním městě jsme si připadali jako ve východní části Manhattanu. Masová převaha černochů, tedy prapravnuků otrokářů, kteří se zde usídlili a osadili tento jižní cíp poloostrova. Hip hopová a RnB hudba, vytahaná trička a kšilty do boku či vzad představovala osmdesátá léta periferie mnohých amerických měst. Historkami opředená pověst Belize city, plného kriminality se nám naštěstí vyhnula, ale nabídka drog a různých jiných nekalostí postávala na každém druhém rohu.
…byl to výlet jako každý jiný, jenom byl zase tak trošku jiný…
