Matterhorn, čtyřtisícovka, jedna z mnoha v Alpách. Snad by se tedy zdálo, že je to zkrátka jenom jedna z nich. Kromě toho je to však patrně nejkrásnější, a v zimním období nejobtížnější hora Evropy. I přes vědomí tohoto,  myslil jsem si, že jsem připraven na obtíže, které nás neminou, ovšem realita byla tvrdší a syrovější, než-li nejčernější představy.

Mělo být okno dobrého počasí - voláme si s kamarádem co se o zimní Matterhorn neúspěšně pokoušel již dvakrát a potvrzujeme odjezd. Balíme a vyrážíme směr Zermatt. Cesta autem trvá něco přes 13h, parkujeme v Täschi, vlakem jedeme do Zermattu (1700 m) a pak lanovkou nahoru na Černé jezero. Fouká vítr, ale je jasno. Cesta na chatu Hörnli (3250 m) v létě trvá 1,5h, my ji zvládáme po neustálém brodění v nově napadlém sněhu po kolena za 5h. Konečný úsek lezeme ve tmě, poprvé se ztrácíme a nevíme kudy vede obvyklá cesta, lezeme zkrátka nahoru. Nikde není známka života, a ani nikoho, kdo by byl nahoře. Zmrzlí dorážíme na chatu. K našemu překvapení jsou na ni dva Rusové co se marně pokoušeli o severní stěnu. Jeden z nich se druhý den ráno balí a sbíhá dolů do Zermattu. Druhý nás požádá, jestli nemůže jít s námi. My přikyvujeme a po dni odpočinku se nachystáme na další den, jehož cílem má být malá chatka Solvay ve výšce čtyř tisíc, ležící na hřebeni východní a severní stěny. Celou noc sněží, napadne dalších 15 cm sněhu. Ráno nevypadá nijak jinak, sněží, fouká je zima a nahoře se čerti žení. Předpověď počasí hovoří jasně – dnes průser, zítra (plánovaný vrcholový den)  ujde to. Druhý Rus to balí také a maže dolů, my jdeme nahoru.   

První úsek zvládáme s přehledem, tušíme kde vede letní trasa, jištění je místy patrné. Libujeme si opravdovost zimního výstupu v těchto sněžných a větrných podmínkách. Po dvou hodinách jsme však v háji. Sníh, led a příkrá stěna tohoto jehlanu zakryje jakékoliv známky lezecké cesty. Traverzujeme kamsi do východní stěny a hřeben, kde bychom měli být se čím dál více vzdaluje. Stěna je příkrá, přesto sněhu neubývá. V některých žlabech je vrstva sněhu po pás a sníh se kolem mě sype jako písek. Lezu nahoru, šlapu a přesto stojím na místě, dokonce se propadám. Kleju ostošest, sníh mám všude, je mi zima, začíná se těžce dýchat a nahoře jsou stále jenom mračna. Jistíme přes co se dá, balvany, skály či pukliny, většinou přes smyce. Jednou pro kontoru klepnu cepínem do skalky, která by nás měla udržet a ta se začne sypat, raději na to nemyslet :) Jsme kdesi ve východní stěně, brodíme žlaby, lezeme příkré stěny a víme, že jsme tam, kde jsme být nechtěli. Ještě jednou se nám podaří vystoupit na hřeben, tam mně kamarád sletí z jedné skalní věže. Proletí se asi deset metrů do severní stěny, kameny se na něj sesypou a valí se dál kilometr dolů. Odnesla to čelist a ruka, ale lezeme dál. Později se i mně podaří spadnout, proletím se asi tři metry, ale zastavím se samovolně. Oteklý modrý koleno a krvavá holeň neslibuje nic dobrého, ale zase jdeme dál. Jako bychom si nedali říct a už se zase pachtíme kdesi ve východní stěně. Když na konci žlabu přichází převis, tak je nám jasné, že tudy opravdu žádná cesta nevede. Hodiny ubíhají a začíná se stmívat, vytahujeme čelovky doufaje v brzké nalezení chatky. Jedna věž, druhá, pak zase žlab, téměř kolmá skála, padající sníh, hrozný mráz, jištění k smíchu a tak stále dokola, jenom nic co by mohlo vypadat jako chatka. Máme strach, obavy. Jsme vyčerpaní, lezeme v kuse a docházejí nám síly. Podvědomě cítíme, že to začínáme rvát co to jde…

Je pozdě, lezeme 13 h v jednom zátahu. V létě má trvat tento úsek okolo čtyř hodin a my tam stále nejsme. Jsme zkrátka v háji. Uvazujeme se na skálu a jdeme bivakovat. Je mně strašná zima, klepu se tak, že mám problém cokoli udržet. Vařič nefunguje, není pití, ani jídlo. Přečkáváme noc. Obloha se vyjasnívá a vykukují hvězdy. V polosedu je pozoruji, občas nějaká prolítne a já si místo vrcholu přeju jenom přežít a vrátit se ve zdravý dolů. Na tu oblohu jen tak nezapomenu, byla nádherná. I když mně bylo ouvej, tak ta tmavá obloha, absolutní noc a v ní tolik malých vzdálených sluníček, takovou krásu by člověk pohledal. Noc přečkáme bez omrzlin. Ráno se vydáme dolů, trvá nám to sedm hodin a musíme strávit další noc na chatě Hörnli, až další den najdeme sílu vydat se dolů do Zermattu.

Vrcholu jsme nedosáhli, bivakovali jsme někde vedle chaty Solvay (4000 m). Přežili jsme a v pořádku se vrátili domů. Můj parťák skončil s takovýmto druhem horolezectví, je to prý jenom otázka času, než tam člověk zůstane. V návštěvní knize na Hörnli nebyl zapsán nikdo, kdo by v letošní zimě vystoupil až na vrchol. Za 4 dny lezení jsem zhubl 4 kg. Bylo to vážně těžké a intenzivní, věřím, že nás to právě tím znovu obohatilo do našeho běžného života, našeho normálního světa, kde voda teče z kohoutku, jídlo je v obchodě, naše krev protéká celým tělem a na záchodě je toaleťák :)