Osmitisícovky K2 a Broad Peak

Někdy člověk musí udělat některé věci, ujít kus cesty aby věděl, že může jít dál, cestou o to těžší a pro něj o to cennější. Tak asi tak nějak to bylo u mě… Byly to dva měsíce co jsem se vrátil z Aljašky (Mt. McKinley) a věděl jsem, že už můžu jít dál. Mým cílem bylo vystoupit kombinací zlezení vršků dvou osmitisícovek, Broad Peak (8047m) a K2 (8611m) během jedné expedice. Broad Peak jako aklimatizační hora pro technicky a celkově náročnější sousedku Ká dvojku. Expedice proběhla v červnu, červenci a srpnu roku 2010. Na Broad Peaku jsem dne 17. června vystoupil na osmitisícový vrchol Broad Peaku (Rock summit), na K2 jsem se dostal "jen" do C2, všechny podrobnosti naleznete v níže umístěných závěrečných zprávách. Shrnující dvě závěrečné zprávy z expedice naleznete níže.

K2 a Broad Peak K3 Czech expedition 2010

BROAD PEAK - shrnutí

Ahoj krajané, posílám toto psaní a pozdrav ze základního tábora osmitisícového vrcholku K3 (Broad Peak), který se nalézá ve výšce 4 850 m n. m. Můj výlet však započal na pražské Ruzyni dne 7. 6. 2010, kdy jsem odletěl přes Mnichov a Doha do pákistánského Islamábádu. Přes pár maličkostí, jako zabavené předem zasalné a později draze vykoupené cargo, teroristický útok na jihu, dělání okolků s vydáním permitu a následné uplácení úředníků kvůli stornovanému letu do Skardu, jsem se nakonec skutečně dne 12. 6. dostal do Skardu – malebného horského městečka, ležícího ve výšce přes 2 200 m n. m. Toto městečko se nalézá v objetí mnoha pěti- a šestitisícových vrcholků. Na úpatí jednoho z nich se nachází jedno z nejhezčích horských jezer jaké jsem kdy viděl – Sadprofa Lake (3 100 m n. m.).

Dále moje cesta pokračovala džípem do menší vesničky jménem Ascole (3 000 m n. m.), odkud následuje přes kempy Jula, Paiju, Urdukus a Goro II Concordia, přesun do základního tábora osmitisícovky Broad Peak, kam dorážím společně s nosiči 21. 6. 2010. Lezl jsem již na pěti kontinentech, na většině dokonce vícektrát, ale osmitisícovky mi byly vždy čímsi tajemným vzdálené. Co to bylo jsem pochopil až loni, po úspěsném výstupu na Aljaškou Denali (Mt. McKinley). Byl to „jen“ pocit, jakési vnitřní vedení, že teď už můžu, smím. A tak nyní, po ročních přípravách, stojím na úpatí dvou osmitisícovek – Broad Peak a K2. Nejsem zde za žádnou velkou komerční expedici, nedoprovází mne televizní štáby a reportéři, nemám obrovské a bohaté zázemí některých výprav, které tvoří téměř „malá městečka“, ani řadu výškových nosičů, či kyslíkové bomby pro snadnější výstup. Jsem jenom jeden kluk ze srdce Evropy, z malého města v Krkonoších, který se rozhodl splnit si sen – vystoupit na Broad Peak a K2.

Ihned po příchodu do základního tábora mi vedoucí z agentury oznamuje, že takové množství sněhu, které je letos, tu ještě nikdy neviděl a to tu pracuje již 16 let, a prý si myslí, že letos opět nikdo nevyleze na vrchol (úspěšný výstup byl naposledy v roce 2008). Dvě expedice kvůli těžkým podmínkám dokonce ani dedorazí. Další dvě končí po několika neúspěšných pokusech o postavení výškových táborů. Je deprimující vidět marné lidské snažení proti o tolik mocnější přírodě. Zvláště pak, pokud se mnohdy po pás brodíte ve sněhu a snažíte se prokousat o každý metr výše, o který se vám však také bude hůře a hůře dýchat. K tomu vám paní příroda občas přihodí pár dalších centimetrů nového sněhu, ledový vítr nebo pár lavinek.

Snažit se popsat mé vynášky a postupné budování výškových táborů by bylo myslím zbytečné, protože pocity k jakým se člověk dostane, když zimou a mrazy neudrží nic v rukou, když vám jinovatka slepí vousy nebo když se topíte ve sněhu a místo nahoru jedete směrem dolů, trčíte v trhlině a nikdo jiný vám nepomůže, než-li vy sami, máte hlad, žízeň a nedej bože si pak pomyslíte na chleba s máslem, buřtem a pivem. Takové pocity prostě není možné popsat...

Ale protože našinec neutíká z boje jen tak, stalo se, že jsem se 8. července poprvé pokoušel o dosažení vrcholu. Přidal jsem se k malé čtyřčlenné skupince, se kterou jsme vyrazili ze základního tábora rovnou na vršek. Bez přespání kdekoliv ve výškových táborech – přímou cestou. Po 21 hodinách náš pokus končí ve výšce 7 600 m n. m. Jsem úplně vyřízený, a co jsou ruce a co nohy, od věčného brodění se sněhem, pouze tuším. I přesto se mi podaří ještě ve výšce 6 900 m n. m. postavit stan, do kterého sebou jen tak mrštím. Bez spacáku, jen v bivakovacím pytli, zbytek noci proklepu v kleče... Ostatní mizí dolů. Když potom po východu slunce rozmrzám na skalce, dorazí Španěl s tím, že se on se svýma dvěma kamarády chce pokusit o vršek. A tak, když už jsem tak vysoko, i přesto že jsem hladový, nevyspalý a promrzlý, přikyvuji na otázku, zda-li se k nim přidám. Během 24 hodin tak uskutečním druhý pokus o vrchol. Naše snažení končí ve výšce 7 800 m n. m. Na lavinozním svahu, v převějích tyčících se vysoko nad mou hlavu. Rozhoduji se tedy, že se vrátím do základních tábora. Ovšem asi ve výšce 7 600 m n. m. se se mnou trhl kus sněhu, který se řítil dolů po spodní vrstvě ledu. Po chvilce se roztrhal a já se zřítil o 200 až 250 m níže. Vím, že jsem se instinktivně brzdil cepínem, ale jinak doteďka nevím jak jsem se zastavil. Myslím, že to tak prostě mělo být a já se jenom nevzdal. Španělé, kteří celou událost sledovali, nepochopili, že nemám nic zlomeného a že jsem relativně fit. Ztratil jsem výškové rukavice, ohřívací vložky do bot, lahev s pitím, roztrhl péřové kalhoty a způsobil si pár pěkných monoklů...

V základním táboře se pokouším nahradit ztracené věci a dát se dohromady. Zároveň celý základní tábor a všechny expedice pochopili, že jedině společnou silou je možné dosáhnout vytyčeného cíle. Je sobota 17. července po jedné hodině v noci. Z nadmořské výšku 7 000 m n. m. se do tmy postupně rozsvěcí 23 světýlek stoupajících směrem vzhůru. Některá se po pár hodinách obrací opět směrem k základnímu táboru a svůj pokus vzdávají. Jiná, obtěžkána kyslíkovými lahvemi stále stoupají a jiná zase funí v zóně smrti jako staré parní lokomotivy. Do sedla a přibližné výšky 7 800 m n. m. vylezlo 9 z 23 lidí. Všichni s kyslíkem to zvdali. Byli dvě hodiny odpoledne, když jsem stanul na osmitisícovém vrcholu Broad Peaku (Rocky Summit). Jednomu klukovi se tím splnil jeho sen...

A co dál? Po 24. červenci má být okno dobrého počasí pro K2, takže 21. 7. se přesouvám pod nejobtížnější horu planety...

K2 - shrnutí

Nyní již mohu definitivně konstatovat, že pouze 17. 7. byl onen vrcholový den D. Nikdo po nás na vrchol již nevystoupil a snad jen Alláh ví, kolik let zase bude trvat, než-li se to někomu podaří. O to více si onoho výstupu cením a děkuji hoře, že se nade mnou smilovala a pustila mě k sobě.

Takže tedy po úspěšném výstupu onoho červencového dne na osmitisícový vrchol Broad Peak (Rock Summit) jsem se 21. 7. přesunul do základního tábora osmitisícovky K2.

Nálada zde nevládne příliš veselá. Lidé čekají již 14 dní na zlepšení počasí, které však nepřichází. Je zima a stále sněží. Během dvou dnů po mém příchodu do základního tábora nasněží 60 cm nového sněhu a už se zase brodím J Smrt bulharského horolezce Petra, který zemřel patrně na vyčerpání v druhém výškovém táboře nám na náladě nepřidá a tak se rutina spánku a jídla opakuje až do 24. 7., kdy všichni aklimatizovaní horolezci vyráží směrem k vrcholu. Na Česenův pilíř se vydává devět lidí. Na Abruzziho hřeben okolo dvaceti horolezců, včetně mě (zamýšlel jsem Česenův pilíř, však výškové tábory jsou obsazeny a místo pro nový stan již není). Zbývá tedy cesta Abruzziho.

Cesta ze základního tábora se vine přes ledovec, který se po jedné hodině cesty mění v chaoticky vyhlížející ledopád plný ledových trhlin a ledových bloků, které se každou chvíli mohou zřítit. Připadám si jako mravenec co se snaží „crossnout“ (přejít) Václavák, snad mě žádný z těch obrovských bloků nezašlápne. Vyšel jsem mezi prvními, takže se zbytek cesty po ledopádu do předsunutého základního tábora (ABC) ve výšce asi 5 200 m n. m. střídáme v oblíbeném brodění asi půl metru sněhu.

Jelikož jsem si pro K2 vybral alpský styl výstupu, tak můj baťůžek váží 27 kg. Po dvou a půl hodinách dorážíme do ABC a můj baťůžek již není baťůžkem, ale prasetem - krávou tlustou a mnoha jinými nehezkými mnou obdařenými pojmenováními J.

Z ABC do prvního výškového tábora C1 začíná opravdové peklo. Jindy, zcela jistě jednoduchá a rychlá cesta, je zasněžená natolik, že se propadáme po pás. Po tomto zjištění to okamžitě otáčí osm horolezců a zbývá nás dvanáct. Pouze osm se nás však podílí na brodění. Místy se propadám až po břicho a proklínám to prase co nesu. Je to strašné trápení, jež nás všechny stojí hodně moc sil. Navíc si všichni, ač potají, uvědomujeme, že svah je dozajista lavinózní a že se musíme co nejdříve dostat do C1, odkud následná cesta vede již více po skalách. Ale prostě to nejde, drápeme se sypkým sněhem tempem šneka, a občas nás také přejede utržená převěj či svah kuloáru a pak zaléháme do vybroděného tunelu a necháme jej přes nás přejet. Někdy to zabolí, protože tam jsou kusy ledu, ale což, to se prostě nedá nic dělat… Do C1 dorážíme místo obvyklých čtyř, za sedm hodin.

V prvním výškovém táboře z pěti stanů zůstali nepoškozeny pouze dva. Ostatní jsou buď protržené, či mají popraskané tyčky. Bičuje nás tam silný vítr a tak si vyhrabávám asi metr hlubokou díru, kam sebou plácnu. Na sebe ze shora dám to těžké prase a už se láduji dvěma vejci a kouskem masa z jaka. K tomu energetický gel s hroznovým cukrem a je po starostech. S pocitem blaha v břiše se tam válím zahrabaný ve sněhu, když v tom vyrážejí první dále kupředu k C2. S nevolí se vyhrabu, nandám prase a pokračuji dál. Zjišťuji, že další tři odpadli a zbývá nás devět. Zpočátku pokračuje trápení broděním, ale cesta postupně více a více přechází ve skalnatý terén, na němž je sníh povětšinou odvátý a je tam nanejvýše led. Jedná se o lehké lezení skály či mixu 3 až 4 stupně. Však výška nad 6 000 metrů, těžký batoh, únava z brodění a zejména nesmírně silný vítr, dává tomuto polezeníčku charakter hlášky oslíka ze Shreka: „ A už tam budeme? A teď? Teď?“. Cesta je absolutně nekonečná a hlavně začíná být díky větru zima. Cesta z BC do C2 předtím méně aklimatizovaným horolezcům trvala 6 až 7 hodin. Nyní v tomto novém přívalu sněhu, jsme ji zvládli za 13 hodin. Tím však překvapení nekončí, to hlavní teprve přichází při prvním pohledu na druhý výškový tábor. Je totiž náramně čistý, nikde nic. Dozvídám se, že v C2 bylo pět stanů, plných všech věcí pro výstup. Spacáky, péřové bundy, kalhoty, rukavice, jídlo, vařiče a další vybavení, odletělo ve stanech směrem Čína. Nezbylo zhola nic. Následuje asi čtvrthodina ticha. Nikdo tomu nechce uvěřit, ale všichni to vědí – je konec, finito…

Já jelikož mám všechno vybavení v praseti na zádech, o nic jsem nepřišel. Zkouším proto, zda-li je dál cesta alespoň trochu průchodná, že bych šel sám a dle předem domluveného plánu se ve čtvrtém výškovém táboře setkal se skupinkou z Česenova pilíře, odkud bychom pokračovali všichni společně dál. Prvních pár metrů mě však dává na srozuměnou, že to nepůjde. Opět se bořím po kolena, či pas. Nechci se vzdát, ale tohle prostě sólo nejde. Jsem 6 700 m n. m. a sedám do sněhu. Jsem zklamaný, unavený a ještě k tomu vyzvracím ty dvě vejce a cosi dalšího. Začínám tušit, že ani to moje štěstí, co na expedicích mívám, tentokrát nebude stačit. Vrchol je příliš daleko. Tu noc přečkám se dvěma dalšími v sedýlku, ve stanu pro jeden a půl osoby. Brzy ráno se sbalím a mažu dolů do základního tábora. Nadšení, že jsem alespoň dorazil v pořádku do předsunutého základního tábora ve mně skončí v okamžiku, kdy se ztratím v následném ledopádu. Všude jsou trhliny, jejichž dno se ztrácí ve tmě, ledovcové bloky veliké jako dům, a mezitím se potácí jeden vyřízený čecháček s prasetem na zádech, a je tam úplně sám. Přes trhliny prase přehazuji a pak jen létám. Po hodině bloudění ledopádem nacházím starou cestu, která mě nakonec z toho chaosu vyvede. Do základního tábora dorážím po sedmi hodinách cesty.

Vrcholový den pro K2 byl 27. 7., takže mým plánem bylo vystoupit na dvě osmitisícovky v deseti dnech, ale hora a možná i osud, to tak zkrátka nechtěli. Sílu pro druhý pokus o výstup na K2 bych ještě našel, nebyl jsem si však plně jistý, zda-li i pro tolik důležitou cestu nazpět. Zasněžený Broad Peak, 37 dnů okolo pěti tisíc a těžký pokus o vršek na K2 mi vzali sil zkrátka moc. Po třech dnech se proto rozhoduji pro cestu domů. Bylo to jedno z mých nejtěžších rozhodnutí v životě. Byl jsem perfektně aklimatizovaný, vše jsem měl perfektně připravené, ale nevěděl jsem jistě, zda-li bych se mohl vrátit.

Nikdy se už nedozvím, zda-li bych to ještě dokázal – vystoupit na dvě osmitisícovky v pár dnech, ale vím jistě, že jsem se rozhodl pro život, který máme každý jenom jediný, a který bychom si všichni měli nanejvýše strážit. A proto všem, kteří dočetli až sem oba mé příběhy, které jsem fakticky popsal, jak jsem je viděl, zažil a cítil, chtěl popřát mnoho splněných snů a štěstí. Zejména pak šťastných návratů k těm, kteří tu doma, v srdci Evropy na nás čekají.

Něco málo o K2

(8611 m n.m.)
Chogori
Velká hora
Královna hor
Hora hor
Druhá nejvyšší hora planety.
Nejvyšší hora Pákistánu.
Nejobtížnější hora světa.

Leží na hranici Číny a Pákistánu, v odlehlém pohoří Karakorum. Je to nejzápadněji položená osmitisícová hora. Je přístupná pouze 100 km dlouhým týdenním pochodem z poslední vesnice v Pákistánu.

K2 drží jeden statistický primát mezi všemi 14 osmitisícovkami - odehrálo se zde nejvíce nezdařených pokusů o výstup na vrchol. Přestože je K2 o 239 m nižší než Everest, její relativní převýšení od úpatí na vrchol je větší. Navíc jsou její svahy mnohem strmější a obtížnější. První úspěšný výstup na K2 se odehrál 31. června 1954, kdy dva členové italské expedice, Achille Compagnoni a Lino Lacedelli stanuli na vrcholu. Na další úspěšný pokus se čekalo plných 23 let, 8. srpna 1977 pokořilo vrchol sedm členů japonské expedice. První ženou na K2 byla polská horolezkyně Wanda Rutkiewiczová v roce 1986 (bez kyslíkového přístroje).

Do srpna 2008 zdolalo vrchol K2 305 horolezců (mezi nimi 11 žen), nejméně 76 lezců zde naproti tomu zemřelo (35 na sestupu z vrcholu). Nejvíce obětí v historii výstupů na K2 si hora vybrala roku 1986, kdy zde zahynulo celkem 13 horolezců. V roce 2008 zemřelo v lavině naráz 11 horolezců.

První člověk na světě, který zdolal K2 dvakrát, je český horolezec Josef Rakoncaj (1983 a 1986). Josef Rakoncaj se spolulezcem Agostinem da Polenzou také v roce 1983 přežili nejvyšší bivak v historii K2, po dosažení vrcholu hory museli přenocovat jen 50m pod ním.

Lezecké cesty na K2

Na K2 dnes vede 10 tras, z nichž většina nebyla pro svou obtížnost opakována.

Abruzziho pilíř – 1954 - Nejfrekventovanější výstup na K2 vede JV pilířem. Pojmenován byl po Luigi Amadeovi vévodovi Abruzzském, který se jako první pokusil touto cestou prostoupit v roce 1909. Dosáhl tehdy asi 6200m. Následovaly tři neúspěšné americké výpravy v letech 1938, 1939 a 1953. První výstup se podařil Italům roku 1954 (viz výše). Celkově strmý výstup překonává v 7700m obtížnou skalní stěnu nazývanou Černá pyramida, výše v 8200m navazuje nejnebezpečnější část - sněhový kuloár Butylka pod převislou ledovou stěnou (zde došlo k velkému neštěstí v roce 2008-11 mrtvých v jeden okamžik).

SV hřeben – 1978 - Tímto hřebenem se pokoušela vystoupit už úplně první expedice na K2 - mezinárodní výprava v roce 1902. Dosáhla tehdy 6600m. V roce 1978 jejich linii použili Američané, kteří však v 8000m přetraverzovali V stěnou do klasické cesty. Na vrchol vystoupili. Tento výstup plný sněhových převisů nebyl nikdy opakován. Technicky se přitom jedná o nejsnažší cestu.

Z hřeben – 1981 - Trasu Z hřebenem neúspěšně zkoušeli zlézt Američané roku 1975 a Britové roku 1978. Obtížný skalní hřeben nakonec první zlezla japonsko-pákistánská expedice.

S pilíř - 1982 - Japonská expedice získala povolení pro výstup na K2 z Číny a otevřela novou cestu impozantním S pilířem. Bez kyslíkových přístrojů dosáhlo celkem sedm horolezců vrcholu hory. Jejich výstup byl zopakován následující rok italskou expedicí (a J.Rakoncajem),poté ještě Američany (1990), Španěly (1994), Poláky a Rusy (1996) a Kazachy (2007).

J stěna - 1986 - Polská výprava jako první zlezla velmi nebezpečnou jižní stěnu K2 alpským stylem. Vedoucí Piotrowski se zabil při sestupu klasickou cestou. Jejich výstup nebyl nikdy zopakován.

Magic Line (JZ) - 1986 - Magickou linií je nazýván JZ hřeben hory. První zdařilý výstup provedli Poláci.

SZ stěna -1990 - Japonská expedice otevřela dlouhou trasu napříč SZ stěnou z Číny.

1994 - Česenův pilíř. Jedná se o pilíř protínající jižní stěnu. Španělé (Baskové) vystoupili jako první na vrchol touto cestou v roce 1994. Později tuto trasu zopakovalo několik dalších výprav. Jedná se o nejbezpečnější trasu na K2.

Z stěna - 2007 - Devět ruských horolezců otevřelo několikrát zkoušenou cestu západní stěnou. Expedičním způsobem, ale bez kyslíkových přístrojů otevřeli technicky nejobtížnější trasu na K2.

Češi na K2

Josef Rakoncaj: 1983 (Severním pilířem) a 1986 (Abruzziho žebrem)
Libor Uher: 2007 (Česenův pilíř)

Obrázek 1 - Statistika dosáhnutí vrcholku, dále prvovýstupních cest, mrtví a jejich procentuální vyjádření k úspěšným výstupům.

Obrázek 2 - Přehled cest na K2.

Stručný popis a nákres cesty kudy bych chtěl lézt

Cesta Abruzziho žebrem - začíná v 5300 m n.m. a pokračuje dlouhým hřebenem podél prudké ostruhy, vedoucí nahoru k ramenu, které se nalézá na bájné hranici 8000 m n.m. Z ramena cesta pokračuje strmě nahoru skrz "Bottleneck" (hrdlo láhve), zkrátka místo, kde není úplně ono se zdržovat =) Toto místo se vyznačuje pětkovým mixovým lezením ve skále a ledu (samozřejmě je vše závislé na množství sněhu).

Krok za krokem

Cesta začíná v 5300 m n.m. a stoupá sněhový svahem až do C1 ve výšce 6100 m n.m.
Následuje 600 m výškových mixem do táboru C2 ve výšce 6700 m n.m.
Jeden z nejtěžších úseků cesty se nalézá těsně nad C2. Místo označované jako „Bill House Chimney“ je komín, kde bývá dost často lavinózní prostředí se značnou obtížností lezení. Obtížnost je zde povětšinou udávána stupněm pět, závislé je vše však na množství sněhových podmínek. Lezení v mixu, tj.ve skále a ledu, reprezentuje celý tento úsek.
Navazuje lezení k tzv.„Black pyramid“ (černé pyramidě) o úrovni tři až čtyři ke třetímu výškovému táboru C3 ve výšce 7350 m n.m, kde vyústí na povrch tato pyramida, pod níž se povětšinou stavějí stany, které se o ni zároveň také jistí.
Výškový postup je od tohoto místa povětšinou po sněhu a ledu až k meznímu bodu K2, jejímu ramenu. Tam se ve výšce 8 tis. m n.m. staví tábor čtyři, C4.
Samotný vrchol se od tohoto místa nalézá „pouhých“ 600 výškových metrů. Kdekoliv jinde by výškových 600 m mohlo být lahůdkovou záležitostí, zde je však cestou nejtěžší, v zóně smrti, obtížné lezení, laviny, led, vítr a jenom hora ví, kdo půjde dál či kdo se vůbec bude moci alespoň navrátit. Následuje druhý nejtěžší úsek této nejtěžší hory planety a to "Bottleneck" (hrdlo láhve) ve výšce 8200 m n.m., svah 50°/55°, led, lavinózní prostředí (v roce 2008 zde strhla lavina 11 horolezců najednou, všichni mrtvý) a ostatní faktory dávající tomuto místu velmi obtížný ráz pro samotný výstup.
Posledních 100 m výškových představuje většinou hluboký sníh na ostrém hřebínku jež vrcholí ve výšce 8611 m n.m. Vrcholem druhé největší hory světa a nejobtížnější hory planety, K2.
Následuje sestup, který si minimálně stejně, mnohdy i více vyžádá tragédií, obětí této hory. Až v základním táboře je konec živých.