Byli jsme malou českou horolezeckou expedicí, která se během 34 dnů v období 10.7. až 12.8. 2008 ve složení Jaroslav Bartoš, Tomáš Hruš, Jan Koťátko a Rudolf Dvořák pokusili dosáhnout jako první češi dvou vrcholů v pohoří Pamíru. Hora jež byla naším hlavním cílem se nazývá Pik Karla Marxe a měří 6723 m n.m. Poblíž ní je hora druhá o kterou jsme se chtěli pokoušet také, nazývá se Pik Ovalnaja s výškou 5900 m n.m.

Po mnoha měsících příprav, obrovského množství investované energie a času jsme na začátku naší výpravy - v Tádžikistánu - v zemi jež je snad ve všem odlišná od té naší. Po sedmi dnech putování se konečně vydáváme vzhůru do nitra samotných hor. Však již po jednom dni docházíme na konec drobných cestiček a míst, kde můžeme spatřit ještě lidi. Právě zde, v hlouby hor, kam málokterá noha zavítá se setkáváme s lidmi, které později nazvu Čistými dušemi Pamíru. Od tohoto okamžiku až do konce výpravy zde v horách, si musíme volit, vytvářet a v rozpraskaných a příkrých stěnách ledovce budovat lany a ledovcovými šrouby cesty sami. Celkem stavíme pět táborů, z nichž poslední se nalézá ve výšce 5800 metrů, ze kterého se 27. července o půlnoci vydáváme k vrcholu, kterého nakonec úspěšně, jako první česká expedice dosáhneme. Je 28. července 2008 těsně před polednem - výš už to nejde, jsme na vrcholu.

Náš příběh je jedním z mnoha, do velehor vyráží desítky podobných expedic a také nikde jinde na světě není život a smrt tak přirozeně a neuvěřitelně blízko sebe jako právě tady, v blízkosti horských velikánů. Příběh naší cesty se však v jednom liší. My jsme se vrátili všichni! Nikomu z nás se nic nestalo. V pořádku jsme odletěli domů.

Z této výpravy jsem vytvořil 19.minut trvající dokumentární film, který vypráví o našem počínání při těchto prvních českých výstupech. Film jsem nazval „Vzdálená hora a čisté duše Pamíru“.

Propagační video Bowling Centru Trutnov s.r.o. za to, že mě podporovala již na třech světadílech a velehorách světa.

Město Trutnov na velehorách světa.

Deník Expedice Pamír 2008

Vzdálená hora a čisté duše Pamíru

Je 10. 7. 2008 a v naší čtyřčlenné výpravě odlétáme v 11:00 hodin z pražské Ruzyně. Přestupujeme v Petrohradě, kde má letadlo tříhodinové zpoždění. Z Petrohradu do Dushanbe letíme Russian Airlines, která má váhový limit obou zavazadel 20 kg, a tak se v mezičase přestupu víc napchávám jako sněhulák Michelin - čokoládami, sušenkami, nebo šiškou salámu, kterou mám v nohavici. V bundě mám všitý pás s dalšími pěti kily jídla. Na sobě vindstoperovou kombinézu, další dvě bundy, dvoje kalhoty, rybano, dvoje ponožky, triko a mikinu a ve všech kapsách nějaké jídlo a další věci. Do Dushanbe přilétáme kolem osmé hodiny, je ráno, tak je tu jenom kolem 40 °C a v onom oblečení si připadám jako tající sněhulák. Následuje přesun na Avtobazar odkud se jezdí do Chorogu, ještě předtím však následuje vyjednávání s řidiči o ceně a vozidle. Nedomlouváme se. Myslel jsem si, že první osly uvidím až v horách, ale spletl jsem se. Někteří z řidičů jsou oslové, měnící slovo i ceny. Je mi z nich špatně. Nakonec se dohadujeme s jedním, který bydlí ve Wrangu a tak tam s ním jedeme. Cestou nabíráme stopaře, který mi – zřejmě omylem – vyhodil z auta botu. Zjišťuji to až po 40 minutách a zbytek se pro ni nechce vracet, abychom stihli registraci v Chorogu. Už tam je mi jasné, že cesta do BC (BaseCamp – základní tábor) bude v neprochozených pohorkách peklo. Zbytek expedice strávím už jen v pohorách...

13. - 14. 7. 2008

Jsme u pana Beka (řidič, který nás dovezl do Wrangu, kde má zároveň stavení). Je to milý chlap. Začínám mít průjem a horečku. Vesnice Wrang leží ve výšce 2 700 m. n. m.

15. 7. 2008

Jdeme s pomocí dvou oslíků. Jsme na půl cesty do BC, je teplo (snad ke 40 °C). Na slunci určitě více. Mám horečku a průjem (jenom za tento den jsem byl 13x na záchodě – sračka jako řemen). Bolí mě hlava, břicho, celý člověk a mám na nohou ty těžký boty! Nechci zdržovat a chci dojít ještě ten den do námi vytyčeného cíle. Makám a snažím se dřít, jde to však těžko. Ten den jsme šli z 2 700 m. n. m. do 3 910 m. n. m. a poté sešli na 3 750 m. n. m., kde jsme nocovali. Cestou nám spadl oslík (Išák) se zavazadly ze suti.

16. 7. 2008

Je odpočinkový den, máme za sebou 1 km převýšení, tak je to znát. Můj průjem a slabost se nelepší. Stále je čas, ale v tomto stavu těla na vrchol nikdy nedojdu. Chvilkami mě proto popadají černé představy, ale stále se uklidňuji tím, že máme ještě čas. A navíc vím, že jsem bojovník. Alespoň včera jsem v horečkách a bolestech bojoval dost. A také se neumím jen tak vzdát. Nevzdám to! „Dum spiro spero!“ Celý den odpočíváme, tedy pijeme, jíme a zase pijeme. Abych udržel pitný režim, tak tu chodím ke stádu koz a nejdu od nich dokud nevypiji celý litr. Funguje to. Moc mě to tam nebaví, tak piji. Mám stan sám pro sebe a nemám co dělat, člověk stále jenom čeká a čeká. Jsme týden pryč a mě se trošku stýská – to asi to nicnedělání... Je osm hodin večer, byl jsem dnes podvanácté na záchodě – průjem a bolest se nelepší. Začíná docházet toaletní papír a proto se začínám umývat ledovcovou vodou. Má kolem třech stupňů a vždy po umytí jsem jak holka – strašná klendra. Vždy když tam tak sedím na té vodě, tak se na mě chodí dívat Ferda (žlutý ptáček, který mi tam chodí zazpívat). Nevím zda-li to pomáhá, ale Ferda je opravdu nádherný – jako sluníčko. Zase nic nedělám, jenom jím, piji, chodím na záchod, Ferda a potom zase pití. Hůůů... :-)

17. 7. 2008

Dnes jsme vstávali ve čtyři ráno. Za tmy jsme šli nahoru, kde jsme měli přebrodit řeku. Bylo to zdlouhavé a nakonec se to povedlo. Další tábor č. 2 jsme rozložili za řekou a v 8:30 jsme pokračovali (Ruda tu zůstal) nahoru zkusit založit BC. Cesta vede neuvěřitelně chaotickou a hororovou sutí. Má asi 300 m převýšení a je to bordel bez žádné cesty. Nyní je již více zřejmé a jasné, že tudy lidské nohy normálně nechodí. Není tu nic. Žádné cesty, vybavení... Jenom skály, ledovce a z nich rozprouděné peřeje řek. V suti neustále něco padá a praská. Asi čtyřikrát jsem šlápl na nějaký balvan a začala pod ním praskat zem. Váží stovky kg až tun. Člověk nikdy neví, kdy se to tam zřítí, posune, spadne a trefí ho to. To vše vrcholí 50 m komínem 60-ti stupňové drobné suti, takže stále padáte. A to není úplně ono. Zítra tudy musíme zas. Dnešní vynáška skončila ve 4 300 m. n. m. Máme tam jeden stan a nějaké věci. Zítra tam dopravíme další a pokusíme se ho posunout na původně zamýšlení BC do výšky 4 500 m. n. m. Pak si dáme den volna. Uvidíme. Mám stále průjem, horečky a přidala se i rýma. Pijeme už jenom ledovcovou vodu, která je tmavá jako kafe. Spousta prachu písku a kamínků. V PET lahvi je vždy na dně asi centimetrová vrstva usazeniny.

18. 7. 2008

Dneska jsme vyráželi později, okolo 8:30. Udělali jsme druhou vynášku do našeho již třetího tábora (4 400 m – BC). Cesta nám trvala stejně jako včera, tj. šest hodin. Byli jsme již sice aklimatizováni, ale měli jsme zase o to těžší batohy. Jsem rád, že tu suťoviskovou stěnu máme za sebou. Při průchodu mě jeden z mnoha kamenů spadl na ruku a odnesl to palec. Zlomený ale není a modrou naraženinu přežiji. Jsem jak Šmoula s tím palcem, ale bude to ok. Tomáš si tam zase při průchodu poškrábal ruce a rozřízl stehno, bude to prý ale také v pohodě. No prostě ta chaotická suť byla fuj! Ještě nás bude ale čekat nazpátek. Dnes jsme ve 4 400 m, a námi původně zamýšlený BC je asi 2 km nahoru. Však ustanovujeme toto místo za nás současný BC a měníme tak plán. Tady nahoře chodíme 1 km přibližně 1,5 hodiny, což je šílené, prostě to s těma batohama a nadmořskou výškou rychleji nejde. Toto píši ve chvíli kdy nahoře nad námi zuří jakási bouře. Vidíme i jak se přibližuje, upevnili jsme nadvakrát stany a věci hodili dovnitř. Ve stanu pro dva se s námi mačkají další čtyři batohy. Jsme tu jak sardinky, ale snad to půjde… Co se týče břicha, tak se lepší, zato ta hlava - Semtex uvnitř a jenom v duchu počítám, že už to musí bouchnout. Včerejší a dnešní vynášky mě uťapali, ale i tak se cítím v kondici… Vrcholem, tzv. bonusem dnešního dne byly takové kyselé bonbony. Doma by si jich člověk ani nevšiml a zblajznul je. Tady je to jako poklad, drahokam, vánoční dárek, však ještě zbyly. Čím déle jsme tady sami bez lidí a bez jakéhokoliv komfortu, zabezpečení a jistoty, které nabízejí jiné hory, tak vidím jak je a hlavně ještě bude všechno těžké. Doma bych si teď hodil do trouby pizzu, tady hlad zapiji ledovou vodou, dneska je venku peklo, tak ani nevaříme, takže si dám večer Tatranku. „Blahobyt a komfort v němž žijeme, poznáme jenom ve chvílích strádání, bolesti a odloučení. Však ještě více si ho potom vážíme.“ Jára J Doufám a stále pevně věřím, že mě hora přijme a dovolí mi na ni vystoupit.

19. 7. 2008

Je devět hodin ráno. Dneska je volný den. Jsme stále v našem třetím táboře ve 4 400 m. Nikomu se nechce vstávat, je tu hrozná zima než vyleze slunce – tzv. switch on J, pak to jde. Já už tu pobíhám od půl osmé, mám umyté nádobí, v sobě jednu sušenku, vyčištěné zuby a připravenou snídani – jenom ten vařič u těch spáčů vedle by bodl J. Včera trochu sněžilo, zato byl silný vítr, který přetrvává. Nahoře jsou stále mračna bouře – trošku mě to znepokojuje, snad ale bude lepší zítřek. Nejsem moc zvyklý se jen tak válet, tak jsou tyto hodiny, resp. desítky hodin, nicnedělání ve stanu pro mne zvláštní. Třeba naposledy jsem počítal skvrny ve stanu – 58 J. Jindy si jen tak znovu přebalím věci, jindy se zase procházím, sedím venku a naplno vnímám místo v němž právě jsme. Onou opuštěností těchto končin to dodává jakýsi hlubší, větší, jiný a možná nepopsatelný rozměr.

Je 18:00 hodin a nic moc se nezměnilo. Válíme se tu a regenerujeme po minulých náročných dnes a také aklimatizace trvalejšího rázu na tuto výšku dnes bodla. Za celý den jsem udělal pár fotek pro sponzory. Jinak ležím ve stanu a čtu knížku od Rudy „Jenom ne strach“ od Oty Rambouska. Je to příběh vyprávění Ctirada Mašína o  jejich otci a zejména o jejich průniku do Německa a sabotážích proti komunistům v Československu. Nyní jsem již na 106 straně. Nepamatuji tolik stran krom skript, že bych se zájmem čítal. Bude to tím nicneděláním a napínavým skutečným příběhem. Zítra nás bude čekat první vynáška na plato ledovce. Už se hrozně moc těším. Cesty po ledovcích jsou různé, některé bývají velmi obtížné. Ledovce jsou rozpraskané trhlinami, či je neprostupný výběžky a zde až třímetrovými jehlicemi. Naopak někdy je to plocha po které se krásně kráčí. Zkrátka pokaždé je to jiné. V ledovci jsou to 2 km. Tj. zde tak 3 hodiny a samotný ledovec je tak 6 km dlouhý zakončený v 5 500 m. Tam zítra myslím určitě nedojdeme, ale i tak se po tomto dni nicnedělání velmi těším.

20. 7. 2008

Je deset hodin dopoledne. Dávno jsme již měli šlapat nahoru, jenomže… Kvůli mlze se náš pražský člen velmi bál, přesvědčoval ostatní o jakési bezpečnosti a hrozícímu velkému nebezpečí mlhy. Což se mu povedlo, přesvědčil Honzíka i Tomáše, abychom tu zůstali. A tak tu tvrdneme další třetí den. Zbytečně. (pozn. později se ukázalo, že ta mlha, která tam byla patrná ráno je tam každý den a po třech hodinách vždy pravidelně zmizí, stejně jak jsem argumentoval, ale což… ) Nedávám však svůj názor najevo, abych zde nevzbuzoval špatnou atmosféru, ale prostě mě to hodně mrzí.

Je půl sedmé. Celý jsem zase vlastně nic kloudného nedělal. Učím se azbuku. Už čtu, ale je to spíše koktání. V nose mám pořád krev, což nevím co znamená. Je to asi z té výšky, kde pořád jsme, ale moc neteče, tak snad dobrý… Přejedl jsem se sušeného masa (jerky), snad se z toho nepoblinkám J Stále přemýšlím o Aconcagui, jestli by tam šlo jet ještě tuhle zimu. Stálo by to velkou hromadu peněz a tak všechno okolo. No budu o tom ještě dál uvažovat. Je to zvláštní, jsem tady uprostřed obrovských hor a přemýšlím o další akci. Je to to nicnedělání. To já prostě neumím. Furt musím prostě něco kutit. Asi si nedám pokoj J.

21. 7. 2008

Je 17:26. Právě jsme se vrátili z první vynášky do C1 (je to ve skutečnosti čtvrtý tábor). Je ve výšce 5 200 m. Strašně nás na ledovci bolela hlava a mě pravé ucho. I jiní pociťovali bolest v uších. Vstávali jsme v pět a v sedm šli. Nahoře jsme byli kolem 14 hodiny. Dohromady to byly 4,5 km a 800 m převýšení. Až budou videa, tak se krásně uvidí jak jsme šli nahoře jako želvy. Co krok to nádech a výdech. Kroky asi 30 cm dlouhé. No šílenost… Jsme všichni pěkně fyzicky vyřízení. Člověk v 5 tis. jenom jde a kouká na kroky. Dýchá a nic jiného nevnímá, ale věřím že jsme se dnes již aklimatizovali a zítra to bude lepší. Cesta zpátky byla nekonečná, jak člověk nemůže moc dýchat, všechno to bolí a je unavený, tak je to i dolů obtížné. Trvalo to dvě a čtvrt hodiny. To nejtěžší nás tady teprve čeká, dnes jsme se tomu trochu přiblížili. Zase už v hlavě plánuji další výpravu. Jsem asi cvok… anebo je to normální? Hmm, nevím…

22. 7. 2008

Tento záznam píšu 23. 7. v 17:30. Včera jsme vyšli do C1 v 5 200 m a přespali tam dodnes. Sice jsme leželi asi 12 hodin, ale spali tak 4 hodiny. Pořád pod námi praskal ledovec a venku byl obrovský vichr a sněžilo. Ze včerejška na dnešek mě tam stále bolela hlava. V nose mám stále krev.

23. 7. 2008

Je po 17:30 a my jsme se vrátili z C1 zpět do BC, kde si ještě zítra odpočineme. Plán je, že bychom za čtyři dny měli být na Ovalnaje. Stále mě tam bolela hlava, navíc jsme dnes šli ještě kus výše do 5 350 m. Je to jako kdyby vám někdo vtloukal hřebík do hlavy. Hlava vám třeští a člověk s tím nemůže vůbec nic udělat. Ono totiž každý člověk může jenom do nějaké výšky. Někdo může až nejvýš a někomu je zle a začne krvácet už ve třech tisících. Nezávisí to na ničem. Můžete se aklimatizovat sebevíc, být v lepší fyzické kondici, můžete být zkrátka ve všem lepší než-li ostatní, ale s tímto nic nenaděláte. Musíte to jenom přijmout. To je fakt. A ačkoliv tohle všechno vím, tak si nedokážu představit, že bych měl někde výškový stop. Vždyť můj životní cíl je na hoře nejvyšší. Pevně věřím, že to půjde dál.

24. 7. 2008

Dneska je volný den. Jsme v BC. Zítra vystoupíme do C1 a pozítří bychom se mohli pokusit o výstup na horu Ovalnaja (5 900 m). Každý si dělá co potřebuje, čistí nádobí, suší věci po včerejším sněžení, čistí zuby atd. Je půl jedné a já si dnes ostříhal cvikrem nehty, to byl asi vrchol dnešního dne. Je slunečno a azurové nebe. Pořád také uvažuji nad tou výškou a stopem a věřím, že to u mě zůstane jenom u bolení hlavy, vezmu si pozítří prášek před výstupem a bude dobře, tak a je to!

25. 7. 2008

Je 19:38. Jsme v C1 a já se cítím dobře. Dnešní vynáška dohromady mezi BC a C1 byla již třetí. Celkem jsme těmito vynáškami mezi zmíněnými dvěma tábory zvládli nahoru a dolů celkové převýšení přes 4 800 m. Což je vcelku dost, jako kdyby člověk šel z 0 metrů, tedy od moře, až na nejvyšší horu Evropy Mt. Blanc. A to jsme zvládli za tři dny včetně bagáže, kterou jsme sem dovlekli. Je pravdou, že dnes už všem docházely síly. Zítra v pět vstáváme a jdeme na Ovalnaju. Dnes už tu nadmořskou, horskou nemoc moc nepociťuji. Přijde mi, že již od začátku se proti mně všechno staví: 1) náhodný stopující mi shodí z auta botu, takže maratonky nemám a celou expedici musím být jenom v jedněch botách, což sebou nese mnohé průsery… 2) prvních pět dní mám neuvěřitelné průjmy (11, 13 a 14x na záchodě za den) a doprovázející horečky – a to jsem v tuto chvíli ještě netušil, že na konci expedice mne střevní potíže postihnou znovu (21x za den J), 3) jako jediný pociťuji obrovské bolesti hlavy, malátnosti, slabosti, pocity na zvracení a krvácení z nosu, dnes je to ale již mnohem lepší! Jsou jenom dvě možnosti – buď hora, osud nechce abych šel nahoru, a nebo právě naopak, klade mě překážky, aby to pro mne nebylo vůbec snadné, snad abych se připravil na horší, snad abych si případného úspěchu více cenil. A třeba to jsou jenom domněnky, třeba také ne. Budu bojovat, věřit a doufat, že se nade mnou hora slituje a dovolí mě se na něj podívat. „Dum spiro spero.“

26. 7. 2008

Probudili jsme se do strašné zimy. -15 °C až – 20 °C. Jenomže do toho foukal silný vítr, takže na větru teploty okolo – 30 °C. Chtěl jsem si vyčistit zuby a namočil jsem do vody kartáček, přičemž jsem si vzpomněl, že jsem zapomněl pastu asi v 10 m vzdáleném stanu. Když jsem se s ní vrátil, tak byl kartáček zmrzlý jako kámen. Pak jsem šel na záchod a nějak jsem se z té studené vody „zženštil“. Dneska jsme vylezly aklimatizační výstup na horu Ovalnaja (5 900 m). do poslední chvíle jsme nevěděli, jestli tam nakonec půjdeme až nahoru, ale já jsem je přemluvil a pak s Tomem jsme možná i soutěžili, kdo bude nahoře první. On již v takových výškách byl a tak je jeho tělo zvyklejší, byl obecně rychlejší, ale nějakým způsobem jsem zabral a stanul jsem na vrcholu Ovalnaje jako první. Před chvilkou (osmou večer) tu byla strašná sněžná vichřice. Sníh zavítal až pod první plachtu. Je tu zvláštní počasí, však už jsme tu vypozorovali, že ráno a dopoledne je jasno a kolem jedné až druhé hodiny odpoledne se zatáhne, večer či v noci proletí nějaká menší bouřička a vichr. Už máme tedy za sebou první vrchol, takže aspoň něco. Nicméně zítra postavíme C2, přespíme do dvanácti v noci, kdy pak potom nejdéle nějak ve dvě v noci chceme již vyrážet na vrchol Marxe. Zdá se mi to dost narychlo. Včera vynáška. Dneska Ovalnaja. Zítra C2 do 5 700 m a pozítří v noci začátek pokusu o Marxe. Cítím se při síle, však cesta na vrchol je dlouhá, prudká, náročná a jsou tam trhliny a nahoře to vypadá lavinózně a je to i dost vysoko. Na vrcholu by mělo být okolo 47 % kyslíku (v 7 tis.) oproti úrovni moře. Další zápis bude až 28. 7. Do C2 deník neberu. „Kráčej po cestách, po nichž ještě nikdo nešel. Jedině tak po sobě zanecháš stopy.“

27. 7. 2008

Je po devatenácté hodině. Vstávali jsme relativně pohodlně. Vzali věci na výstup a vyrazili. Postavili jsme C2 ve výšce 5 700 m. Celé to bylo relativně v pohodě. Aklimatizovaní jsme již byli a tak to i šlo. V prudké stěně Marxe plných ledopádů a trhlin jsme vysekali alespoň trochu placku pro stan. Vše jsme dokončili, uvařili tradiční brkaši (bramborovou kaši) a šli v osm hodin večer spát. Ve dvanáct v noci jsme vstávali. Spali jsme čtyři ve stanu pro dva – bez komentáře J.

28. 7. 2008

Byla půlnoc a my jsme vyrazili se pokusit o vrchol. Ve dvě ráno jsme definitivně odešli od stanu. První stěna byla plná trhlin, takže prvních výškových 200 m bylo strašných a hlavně pomalých. Jistili jsme se přes cepíny, osmy, nahoře přes ledovcové šrouby. Celkem nás čekalo tisíc m převýšení. Stále jsme šli pomaleji a pomaleji. Myslím, že se ty minulé dny a žádný odpočinek konečně projevily v 6 500 m kdy to vypadalo, že končíme. Nikdo ani já jsme už fyzicky pořádně nemohli. Kluci chtěli skončit a i Tomáš dokonce nemohl a přikláněl se k tomu jít dolů. Byla to asi vůle nevzdáte se a bojovat i když člověk nemůže. Nedokážu to dost dobře popsat, ale prostě jsem nechal nepotřebné věci v sedle a jen nalehko vyrazil ze sedla (6 500 m) na vrchol, který jsme již viděli. Byl tam hodně silný svah a skály do toho. V posledním úseku skály nějaké staré lano, ale to jsem raději nepoužil. šlapal jsem větší stopy než-li obvykle, aby Tomáš a kluci za ním mohli jít a povedlo se! na Tomášovi jsem to viděl. Nemohl, byl hotový, stejně však jako já. Chtěl jsem ho strhnout, věděl, že toho mám také plné kecky a tak se stalo. Šli jsme nahoru už v plném vyčerpání, ale povedlo se. Asi pět metrů před samotným vrcholem jsem na Tomáše počkal a chtěl jsem jít s ním společně nahoru, ale on naléhal abych šel já. Myslím, že věděl, že jsem to vybojoval. Tak asi proto. Později mě to i říkal, že kdybych ho nestrhnul k tomu jít nahoru, tak by tam zřejmě asi on ani ostatní nikdy nevylezli. Na vrchol jsem vystoupil jako první kolem dvanácté hodiny v poledne. Jsem rád, že jsme tam došli nakonec všichni. Poslední Ruda došel ke čtrnácté hodině. V tu chvíli, po dvou hodinách mrznutí na vrcholu, jsem už toho měl dost a těšil se na sestup. Celý výstup mě a Tomášovi, který šel chvilku po mě, trval asi 10,5 hodiny. Bylo to celé dost těžké, dlouhé a namáhavé, ale šlo to. Však ten vršek. Těch posledních 200 m výškových bylo jiných, nepopsatelných. Věděli jsme, že právě i ti češi před námi to tu zabalili. Nyní už chápu proč. Při takto těžkých cestách, vrcholcích a horách je zapotřebí asi ještě něco víc, než-li jen fyzička. Jsem rád, že jsem v „to“ včera měl, ačkoliv to asi ani nikdy nepopíšu. Dolů jsme relativně až na zdržení v trhlinách slezli v pohodě v 19:30 v C2, kde jsme přespali.

29. 7. 2008

Sešli jsme z C2 až do BC, kdy jsme cestou se zastavili v C1 a pobalili zbytek věcí a „utíkali“ dolů. Nebyla to žádná sranda, těžké batohy (kolem 30 kg) po roztátém ledovci a pak sutí dolů. Bylo to absolutně nekonečné a došli jsme kolem půl šesté večer. Cestou jsem sebou párkrát flákl na ledovci i suti, takže jsem pěkně pomlácenej, ale jinak v pořádku a žiju, což je super. Při sestupu jsem se nemohl namazat, protože mi zmrzl krém a tak jsem si spálil celý obličej a ruce. Dnes to strašně bolí. Je to napuchlé a mokvající, stále z toho teče nějaký hnus a tak mám zasviněný obličej a od něho i spacák, ale dneska si to chci jít umýt do řeky. Jsme v 4 400 m, tak tady by se to už mělo hojit. Nad pět tis. se to totiž hojí velmi zdlouhavě.

30. 7. 2008

Dávám se dál do kupy. Mám omrzlý pravý palec. je zespodu a po stranách celý modrofialový. Dnes po dalším dnu trochu zčernal, ale kůže pomalu sama opadává, takže již „normálně“ chodím. Rty, tváře a nos mám nafoukané jako balóny. Je 8:30 a já baštím čokoládu a furt se patlám zinkovou mastí.

Je skoro osm večer a stále se patlám zinkem a blistexem. Dneska jsem byl asi tři hodiny sbírat kytky a suším je v deníku. Měli jsme tu za celou dobu expedice poprvé živé bytosti – tři Švýcary a jejich dva průvodce. Musím uznat, že to bylo velké zpestření, ačkoliv tu pobyli velice krátce. Také jsem si dneska od Honz knížku – „Jediný (One)“ – je to zajímavé, pro mě neobvyklé čtení. Sice se dávám ještě do kupy, ale už bych zase něco vyváděl. Tyhle dny nicnedělání nejsou nic pro mě a tak jsem si dneska kromě botanika hrál také na kameníka a vytesal pár rubínů z balvanů a kamenů. Dopiji čaj a půjdu zkusit spát. Tak dobrou deníčku J.

31. 7. 2008

Je 17:54 a slunko právě zalezlo za hory – tzv. switch off. Stále jsme a zítra ještě budeme v našem BC (4 400 m). Dneska se toho opět moc nedělo, udělali jsme inventuru jídla a zjistili, že se budeme muset přežírat. Tak jsem si hnedka dal porci pro 4 os. sám. Leží to tu vedle mě. Rajská + cibule + jerky + tádžické nudle. To vše hezky připálené. Také jsem dneska udělal osm svazků všech různých druhů rostlin, které jsem tu našel. Pašuji to v ruličce vytržené stránky tohoto deníku. Jestli nás na hranicích vyhmátnou, tak to bude pěkná pokuta nebo vězení. Každý máme rubíny a Tom dneska našel překrásný velký krystal bílé barvy – takové hezké doživotí J. a já krom pár rubínů i zřejmě vzácné horské květiny. No bude to legrace. Pozítří půjdeme již dolů k první salaši což bude fajn. Je to tu dobré, ale jak již máme vše splněno, tak se tu jenom povalujeme a nicneděláme – nudáááá.

1. 8. 2008

Dnešek se přehoupl do dalšího měsíce – srpna. Ráno jsem dočetl Honzíkovu knížku od Richarda Bacha. Ráno jsme se opět všichni poctivě přežrali, každý něčím jiným.

Je 15:30. Dal jsem si hrachovku od večera připáleného hrnce s těstovinami a ono ejhle. Hrachovka se také připálila a smrdí jako měsíc připálený a chcíplý pes. Jó, jó já jsem kuchtík… Jinak jsem už sbalil dvě třetiny věcí natrvalo až na letiště. Je 17:12 umyl a vyškrábal jsem ty spálené ešusy a mimo to snědl asi na tři steaky jerky. Jinak tu ležím jako prase v řepce. Jó já jim dám, udělám v kukuřici krmeliště, hromadu a bude!

Je 18:52 a dneska jsem si udělal nejpozoruhodnější jídlo tady, které stojí za to zapsat: cibule + jerky + nudle + voda + boloňská omáčka + sója + část dobrého hostince J. Ale stále mám rozpraskané rty, takže to strašně bolí jíst. Pálivé a horké tuplem… Zítra to už bude lepší.

2. 8. 2008

Je půl páté a my jsme došli z našeho BC do původně druhého tábora, resp. jsme kousek nad ním. Zítra ráno překonáme řeku dokud tam bude nejméně vody a dojdeme snad až k první neobydlené salaši. Ten sestup dneska to byla pěkná haluz. Šli jsme zpět tím hrozným suťoviskem, nahoře jsme dokonce raději natáhli fixní lano. Honzovi spadl blbě kámen z výšky na koleno, tak tam má bouli a otok – pajdá. Jsem rád, že ta suťoviska máme za sebou. Zítra bych také chtěl rozdat dětem v bližší obydlené salaši čokolády a ony energetické tyčky. Myslím, že jim budou platnější než-li mě. Tady tohle je hezké místo, ale je tu jenom ledovcová nížinná voda, tj. plná hlíny, písku a kamení. ale což, alespoň nějaká. Je 18:29 a já jím svíčkovou omáčku + obrovská cibule + tádžické nudle. To vše hezky opět připálené.

3. 8. 2008

Je 19:39, kolem půl třetí jsme dorazili do první neobydlené salaše  (3 800 m) od Wrangu. Dneska to bylo fajn, konečně trošku pohybu. Zase už mě začíná chybět nějaký ten pohyb a větší dřina, která se projevuje nadbytkem energie. Dneska jsem dal v poslední obydlené salaši dětem a lidem zbytek co nepotřebuji. Nejdříve jsem myslel, že to vezmu domů (ty energetické věci byly strašně drahé), jenomže si myslím, že tyhle lidi tady potřebují všechno mnohem více, než-li já a tak jsem jim nakonec dal věci i z mých posledních zásob. Ty výrazy na jejich tvářích byly prazvláštní, takové jiné, nezvyklé. Asi to tu nemají každý den. Ruce a obličeje umazané od trusu, který tu děti stále sbírají, to aby bylo čím topit. Tváře sešlé jako staříci, přesto nanejvýš deset let. Bylo to milé a krásné, pozvali mě dovnitř a já viděl tu nouzi a bídu. Jsou tam sice jenom tři měsíce v roce, ale i tak… Přesto tam byla vidět a cítit ta dobrota spojená s vřelou upřímností. Ve vnitrozemí v Africe jsem dával také co mě zbylo, leč tam na to děcka byla zvyklá, dokonce si o to sama říkala… Zde je stále ještě čistá, civilizací nedotčená příroda a její součást. Tou součástí jsou lidé, kteří sice nevlastní auta, mobily, kreditní karty, zánovní oblečení a neděravé boty J, ale za to vlastní to, co dnešní drtivé většině světa schází… láska a dobré srdce. Pasou zde kozy a ovce, žijí harmonicky s přírodou, která tu dnešnímu světu zůstává svojí nedostupností stále zapovězena. Je mi nesmírným potěšením, že jsem jim mohl alespoň malinko, byť nepatrně „osladit“ život. A pokud bych směl, pak bych si dovolil tyto lidi označit za „Čisté duše Pamíru“. Mnohokrát jsem viděl krásné oči zářící něžností, jiné co zase říkají různé věty či prosby, ale dnes, přes tento jinak sestupem obyčejný den, jsem měl tu čest poznat právě tyto duše. Myslím, že na dlouho a snad možná i navždy se mě před očima a v duchu zobrazí ne oči, jako obvykle cosi říkající, ale právě ony upracované ruce malých děvčátek. Nechtěl bych však, aby to vyznělo smutně, ne, naopak. Ony děti sic pracují, ale pociťoval jsem z nich vždy jakési štěstí, pocit bezstarostnosti a netouhy po blbostech jako u našich dětí, které prahnou po více panáčcích, legu, značkových věcech či lepším mobilu než-li má jejich spolužák. Písmena a slova z nich složená jsou zde již navíc zbytečná, nedokáži zde popsat tak veliký cit a hloubku porozumění. Snad stín těchto slov pravý význam alespoň přiblíží, tajemství a pravda však zůstane zde, zde v horách, kam patří.

4. 8. 2008

Je 14:50, dneska je volný den v oné neobydlené salaši (3 800 m). Ruda a Honza se sami přihlásili, že půjdou dolů objednat na osmého džíp. My tady s Tomem jsme spálili pod kamenem odpadky za pomoci benzínu – postavil bych před to nějakou ekologickou chobotnici z životního prostředí, aby si to užila… J Dojíždíme stále všechno jídlo, takže jsem každý den full (někdy i double full). Dneska je tu neskutečně vedro, ve stínu kolem 35 až 40 °C, na slunci ani neuvažovat. Jooo a umyl jsem si vlasy mýdlem, ostříhal nehty na rukou i na nohou a tím samým cvikrem jsem si zredukoval i vousy, protože už mě sahaly do pusy a to není úplně ono. Občas jsem tam měl i nudle J. Teď tu mám originálně zase gulášovou polévku a k tomu zakusuji sušené maso. Tady je vlastně ve všem vždy sušené maso a ještě se k tomu i jí samostatně. Myslím, že tolik masa jsem jen tak neměl každý den. Večer kolem půl sedmé přišli kluci a  přinesli dva chleby + nějaká malá jablka a meruňky – zázrak. Prý si mě dole hodlá vzít místní dcera onoho pána. Jí se moc líbím a její mamince připomínám syna padlého ve válce – to je svatební kombinace poblázněných dvou ženských. Budu, alespoň se pokusím, od nich držet co nejdál. Ještě, že neumí anglicky. Samozřejmě, že mě to lichotí, ale…

5. 8. 2008

Je 10:53. Již máme skoro sbaleno a definitivně opouštíme hory a vydáme se do „civilizace“ - vesničky jménem Wrang. Tam jsme před měsícem také pobývali. Již nás tam očekávají. Zvláště tedy prý mě. Prý o mě pořád básní. Nevím… nevím co to tady s těma holkama je. Předtím mě tam jedna balila i na tržišti. je pravdou, že ta uměla alespoň anglicky a tak mě pyšně ukazovala i svým kamarádkám. Člověk si pak přijde jako kosmonaut z jiné planety, navíc ty pohledy zvědavců, co že to je za cizince. Holt je to tu ještě nedotčené turismem a cizinci, tak jsme pro ně takový marťánci.

Je 19:55. Dnes jsme sešli z tábora opuštěné salaše dolů do Wrangu. Cestou jsem potkal policisty, kteří hledají v horách nějakého vraha, co ve Wrangu někoho podřízl. Jenomže ten jeden si chtěl zřejmě zvyšovat ego, tak mě začal buzerovat, že nemám registrační papír z Wrangu. Nakonec z toho bylo půlhodinové martyrium, včetně vybalení části batohu, zda-li nemám zbraň či nějaké nerosty z hor, třeba jako rubíny, nebo kameny, které jsem měl sbalené v kapesníku. Nakonec jsem je přesvědčil, že jsem horolezec vytáhnutím cepínu a maček. Však stále trvali na svém, že mám jít s nimi ke zbytku naší výpravy, který byl však daleko za mnou a musel bych znovu nahoru s tím těžkým batohem. To jsem však rezolutně odmítl. Sedl jsem si na batoh, vytáhl pití a sušenku a že nejdu… Po dalších dvaceti minutách debat mne dali registraci z Chorogu, kterou mi sebrali a pas a šli dál nahoru. Klukům už pak prý problémy nedělali. Jenom zda-li neviděli onoho vraha. Když jsem pak došel dolů, tak jsem měl krvavé nohy od puchýřů. „Máňa“ mě tu opečovávala než kluci přišli, dokonce mě dala i tygří pantoflíčky. Venku se začalo smrákat k dešti, tak jsem si chtěl dát boty dovnitř, avšak byly pryč. Bylo jasné, že je vzal někdo z domu. Následovalo hledání všude okolo. No prostě je pak přinesli a bylo… asi po dvou hodinách. Více raději bez komentáře. Každopádně jsme k nim ztratili důvěru. Dále večer mě stále uháněla Máňa. Chtěla abych tady s ní zůstal, nebo si ji vzal domů. Když jsem ji odmítl, tak mě bouchla po rameni, ale tak přátelsky, a následně již dala i pokoj. No uvidíme co bude dál. Jsem tu každopádně středem zájmu. Nevím, proč se jim tolik líbím, ale myslím, že zítra již bude klid. Zítra bychom se chtěli jít podívat na termální prameny. Uvidím co moje nohy.

6. 8. 2008

Dnes jsme vyrazili okolo desáté. Bylo to dlouhé, bylo teplo. V půlce nás zastavila asi na půl hodiny vojenská hlídka, která si opsala čísla víz, pasu, jména a města v nichž žijeme. Nemáme ony papíry, co po mě chtěli včera, ale to jsme nějak ukecali, tak nás pustili dál. Po přibližně dalších třech a půl hodinách chůze jsme dorazili k vytouženým termálním pramenům. Nu bylo to spíše něco jako velký ruský bunkr, ale uvnitř byly ony prameny, kde jsme se já, Tom a Honza plácali asi hodinu. Bylo to neuvěřitelné. Po měsíci jsme se zase koupali. Já mám ony puchýře, takže ta cesta tam i zpět byla neuvěřitelná, celkem to bylo kolem třiceti km a byl to s puchýři horor, ale nějak jsem to nakonec zvládl. Cestou zpátky jsme potkali dva Francouze a Švýcara na kolech, co tu projíždí cestou pamírského treku.

Je devět večer a všichni toho máme plné kecky, nejenom ta vzdálenost, ale také ta vedra (ve stínu kolem 35 až 40 °C) a to vše ve 2 800 m. Takže až na Rudu, který se ostatně jako vždy něčeho zdržel, tak jsme všichni my tři „čistí“ a se super zážitkem. Navíc Tom udělal kupu bezvadných fotek malých dětí a obecně lidí po té dlouhé cestě co jsme šli. Dalo by se snad říci, že jsme dneska viděli ještě více pravýma očima skutečný Tádžikistán, malé vesničky a lidi v nich žijící. Někteří byli vskutku neuvěřitelní a nádherní – také jsem tam potkal malé děvčátko – byla přenádherná, tak jsem ji nazval princezničkou, měla žluté šaty a byla zkrátka kouzelná. Děti tu hrozně moc pracují, je to tu zcela běžné. Je to zcela odlišný svět od našeho… jiný, krásný, hrozný, báječný a moc zajímavý. Zítra se chci jít zde podívat na místní tržiště, nu uvidíme. Dobrou J.

7. 8. 2008

Dopoledne jsem šel na tržiště. Nakoupil fůru dárků. Myslím, že některé jsou vážně krásné. Onen řidič, který nás měl původně odvážet je kdesi v Imlilu či v Chorogu a mění motor, takže jsme se domluvili s jiným řidičem také z Wrangu a že ještě odjedeme hned dnes, což se také tak kolem 14 hodiny stalo. Jedeme moskvičem, sotva se tam tak nějak srovnáme, ale ve srovnání s maršutkou je to mnohem lepší. Jede i jeho nejmladší dcera (asi osm let) se kterou se většinu zbylé cesty mačkám na předním sedadle. Jenomže ejhle. Hnedle za vesnicí nevyjíždíme kopec, protože tam nemůže zařadit jedničku. Po hodině roztlačování, vrtání se v motoru zařazuje a my vyjíždíme kopec. Nejde mu pořádně řadit, ale takové maličkosti se tu prostě neřeší… Občas mu to chcípne, ale jinak jedeme dál. Však už po dvou hodinách cesty je tu další problém. Píchneme duši. Naštěstí dojíždíme na rezervu do Imlilu, kde nám tu původní zalepí a řádně přehustí. Řidič jí tam odvážně dává a rezervu uklízí zpět do kufru. Dobrý, jedeme dál avšak ejhle podruhé. Asi po deseti minutách nám praská zase ona pneumatika a řidič se strašně diví. Jedeme na rezervu, naštěstí jedeme, už to ani moc nechcípe. Však taková maličkost nás potká. Auto jezdí totiž na benzín, který nám před půlnocí dochází. Kanystr, který má v kufru samozřejmě nenaplnil – holt tak to tu chodí, nic se neřeší. No tak vylézáme svahem a nahoře bivakujeme až do rána s tím, že se řidič pokusí, po již nyní mnoha neúspěšných pokusech sehnat někde benzín a nechat opravit duši. O půl deváté ráno se mu to nakonec podaří a tak jedeme zase dál. Jo a ráno si řidič vymyslel ještě takovou drobnost, že nevidí zadním zrcátkem, tak dáváme bágl do auta a holt se vzadu musíme ještě více uskromnit. A zase jedeme, tedy vlastně jenom do 13 hodiny, protože najednou je před námi plno a dál to nejde, přes jedinou silnici zde vedoucí se zřítil jeden z mnoha skalnatých sesuvů. Panují tu řeči o tom, že to minule trvalo čtyři dny, jindy zase jenom pár hodin. Cesta je zablokovaná a dál to nejde. Však místní lidé a řidiči - zkrátka se jenom vymění lidé v autech a ty pojedou nazpět místo dopředu. Je to tam jako na tržišti, znova se dohadují ceny, nová auta, noví řidiči. Po chvíli máme i my svého a jedeme za 650 C (somoni) do Dushanbe. Tamten ač nerad se musel spokojit s domluvenou polovinou, tj. 425 C. Nový řidič (asi 35 let) se za čtyři dny má ženit, je to v pohodě chlap, jenom strašně moc nahlas poslouchá ty jejich „písně a hudbu“. Ale což, chvílemi se i my přidáme ke zpěvu, kterému nerozumíme a hity „aaale aaalee Tádžikistán“ či „badašá badašá“ si dáváme. Badaše jsme tedy změnili na naše absolutně nejčastější horské jídlo, takže „brkašé brkašé“ a už to jede… J. S Honzíkem jsme duet národní opery a tak cesta i díky vražedné jízdě a čínskému relativně novějšímu autu rychle ubíhá. Cesta do Dushanbe je v pohodě. Jenom nás cestou zdrží jakási tvorba části cesty a jeden převrácený kamion na cestě. Jedeme však bez poruch až do Dushanbe. V horské divoké dráze klidu. Cesta je to skalnatá, kamenitá a díry jsou tu naprosto všude. Na evropské poměry to je přibližně jako nějaká lesní těžební linka. Tu je to jediná a hlavní cesta.

9. 8. 2008

Do Dushanbe přijíždíme kolem sedmé hodiny ráno. Nemáme tu však kde být a tak tam sedíme u zdi. Byl jsem se podívat na kontejner, takový který se nakládá na lodě nebo kamiony. Je rozžhavený jako kamna. Je tu horko jako v sauně, nepřeháním – jsme ve slipech a jsem durch zpocený. Jsme tu právoplatní bezdomovci, špinaví a smradlaví. Myslím, že každá tato zkušenost nás jenom posílí. Snad vše dopadne dobře a my v klidu odletíme. Večer se chci jít podívat do města. Mám tu už zase průjmy a tak chodím do kontejneru vedle. je to tu všechno fakt hnus, ale jak jsem psal, věřím, že nás to posílí.

10. 8. 2008

Je volný prohlídkový den. Prošel jsem zbytek části Dushanbe a objevil nová zákoutí. Před Somonim jsem se vyfotil s policistou. Byl jsem zde i v různých restauracích. Zkusil jsem v centru snad všechny. Včera mě v jedné restauraci nabídla servírka, hovořící výborně anglicky, že mě zítra provede po městě a muzeu. Nu tak proč ne. Mám s ní sraz před operou ve dvanáct. Snad se, jako všechny holky tady, se mnou nebude chtít ženit. Včera jsem potkal při procházce u centra známého, který mě seznámil se dvěma děvčaty a obě mě zase chtěly za manžela – v tomto směru je to tu prazvláštní. Klukům se tohle neděje. Holt jsem takový český Tádžik. Večer jsem byl na večeři v jedné restauraci, kde zpívali na živo. Také tam na pódiu tančily různé tanečnice, včetně jedné malé dívenky – bylo to naprosto úžasné. Však mám také video. Jinak se tedy v podstatě nic nedělo. Spali jsme opět na valníku.

11. 8. 2008

Je 9:36. Sedíme již druhé dopoledne u oné restaurace na Avtobazaru do Chorogu v Dushanbe. Dneska bychom měli již čekat na letišti odkud nám letí ve 4:30 ráno letadlo. Ve 2:30 v noci by tedy mohl začít check-in. Dneska je tedy poslední den zde v Dushanbe. Myslím, že ty hlavní věci a památky jsem již viděl. Jsem zvědav jestli se tam s průvodkyní potkáme – přeci jenom Tádžikistán – „Jedeme za deset minut přesně za hodinu, přibližně dvě“. No však také nepřišla. Zbytek dne jsme byli na lavičce „my tři“ před letištěm. Ruda jako jediný šel kamsi do hotelu, protože nezvládne místní podmínky. Mám ještě silnější tádžický průjem. Je to takové, že člověk může jíst a pít cokoliv, brát jakékoliv prášky, tak ale beztak pomůže snad jedině čas. Večer jsme pak šli na večeři do nedaleké restaurace.

12. 8. 2008

Je 3:30 ráno. Jsme právě již v odletové hale. Úspěšně jsme prošli check-inem a následně i měřením váhy bagáže. Jako obvykle jsem na toto specialista - tak jsem si hrál a zavedl nový zákon fyziky pro naši bagáž – čím více toho na váhu dáš, tím ji máš menší J. Tádžická „báječná“ hudba nás provází i zde v hale. Evidentně jí neunikneme do poslední chvilky… Jsme všichni unavení a ospalí, tedy samozřejmě až na Rudu, který byl v hotelu. Za chvilku poletíme. Skončí jedno velké dobrodružství, které jsme tu mohli zažít. Vrátíme se domů, zpátky do světa, který toho tolik zná, ale přesto v porovnání s tím světem v horách daleko víc ztratil. Už se však těším domů, zpátky do Čech. Tohle jsou poslední slova mého deníku, který jsem se snažil psát vždy pravdivě a upřímně tak, jak jsem to viděl a cítil a to je asi tak všechno co bych zde chtěl napsat.

Ahoj deníčku. Zase někdy někde na horách na viděnou. Jára